Vrtek s Kubalovcema v Řecku (23. - 31. 8. 2006)

Tak jsme se konečně dočkali. 23. 8. jsme vyrazili na dlouhou, ale do poslední chvíle s napětím očekávanou cestu. Přestože Žanda jela už dříve a Kaďas jinudy - nikoliv přes Srbsko (první, ne příliš příjemné setkání s tureckým záchůdkem) a Makedonii, ale přes Bosnu a Moldávii – a hlavně v jiné časové dimenzi (6:66), všichni jsme se nakonec 24. 8. v Řecku sešli. Jen Žanda sice smrděla jakoby sama hasila, naštěstí už uhašené požáry, ale i tak jsme ji zase rádi viděli… Naše první zastávka byla v kempu Sithon na poloostrově Sithonia. Samozřejmě, že se nikdo nenechal dlouho nutit a všichni si to namířili jen k několika metrům vzdálené pláži – pro některé to bylo první koupání na jihu. Teda moře bylo hned na první loknutí slanější než v Dánsku, jen vlny byly menší… V ten den se také hned na poprvé ujala hláška: „Jdeme na oběd! A nebo taky ne...“ Druhého dne, po téměř celodenní relaxaci na pláži a snězení všech zásob z domu, jsme se v odpoledních hodinách vydali do Kallithei, kde nás čekalo první důležité vystoupení v rámci folklorního festivalu v Soluni. Po cestě jsme zvládli alespoň na chvíli navštívit samotnou Soluň – staré opevnění, nákup pohledů a excelentní výkon řidičů při projíždění historické brány… „Dělejte, o půl osmé vystupujeme, a je sedm.“ – když už byli všichni v kroji: „Tak ne, vše je jinak, až v devět.“ – pomaličku jsme si začínali zvykat, jak na řecký klid, tak na našeho pana „průvodce“ - „Tak jdeme na to.“ Po vystoupení, které se mimochodem vydařilo, jsme byli chvíli v napětí, zda máme či nemáme zajištěné jídlo. Áááááá, měli jsme. Když jsme se pořádně nadlábli salátů, zaziků, gyrosů, hranolek…, vyrazili jsme směrem k Aridei a ještě kousek dál. Do horského a zároveň lázeňského městečka Loutraki. Nevím jestli bychom za doprovodu našeho průvodce tak rychle našli cíl naší cesty, kdyby si onen cíl nenašel nás…nebo spíše Verča s Janou. Jana dokonce z Malých Hoštic, no a do Přerova to taky není daleko :o) Holky nás dovedly do krásného hotelu pana Nikose, mimo jiné skvělého muzikanta a ředitele tamního festivalu. Ubytování bylo fakt parádní, a to v obou hotelech (byli jsme totiž rozdělení na dvě skupinky, ale jen pár minut od sebe). Do Loutraki jsme dorazili až po půlnoci a i když to nikdo nevyslovil nahlas, snažili jsme se všichni v černočerné tmě spatřit alespoň obrys malého kopečku, který by naznačoval, že jsme opravdu v horách. Jaké to pak bylo ráno překvapení: „Ty jo, ty hory tam opravdu jsou…a ne zrovna malé. To nebyl kouř.“ Po vydatné snídani (až v 10.00 hod. a někteří zaspali i to), jsme za doprovodu Johna, našeho nového, schopnějšího průvodce, vyrazili do termálních lázní. Teplota vzduchu byla kolem 36°C. Teplota vody 37°C. Teda v bazénu, v potoce byla o dost chladnější. Někdo zvolil koupání, někdo vysokohorskou túru, a někteří jen tak lenošili u kávy… Večer nás čekalo vystoupení v rámci festivalu Pozaritika 2006 na zaplněném nádvoří zdejší školy. A že to nádvoří bylo velké. Samochvála prý smrdí, ale vystoupení se nám opět povedlo. Důkazem toho byl potlesk diváků a slova chvály i při našem odchodu na hotel. Zdeňa chtěl jít dokonce dvakrát… ale u srdíčka to hřálo všechny :o) Po nedělním dopoledním lenošení a túře na oběd (opět jsme snídali až v deset, tentokrát nikdo nezaspal, a obědvali ve tři) jsme v podvečer vyrazili na vystoupení do Edessy. Verča s Janou nás vzaly nejdříve na prohlídku vodopádů, pěší zóny a doporučili klukům, kde koupí ten nejlepší gyros… V Edesse jsme vystupovali v půlkruhovém amfiteátru se skvělou akustikou. Jen prostor byl horší pro orientaci. Ale všechny nástrahy kulatého pódia jsme zvládli a vystoupení bylo zase nadmíru zdařilé. Hvězdou večera se u zaplněného hlediště stal náš Paťa alias Paprika. Slávu však moc dlouho neunesl, a proto se raději za podpory kamaráda Jendy dobře ukryl. I před námi… Ještěže máme Přemu, který to všechno zachránil :o) Do Loutraki jsme se vrátili až v noci, ale to nám nebránilo v tom, abychom se ještě zašli podívat na zábavu, která byla v plném proudu. Později nám už však stačili síly jen na posezení na hotelovém balkoně… Myslíte, že je z balkonu vidět dolů…ach jo :o) V pondělí, opět po skvělé snídani a rozloučení se, nás čekala cesta zpět na poloostrov Sithonia, tentokrát do hotelu Poseidon. Nejdříve jsme však po cestě vyzvedli našeho původního průvodce a zhlédli krásu moře z vyhlídky, na které zastavují všichni… Do hotelu Poseidonu jsme dorazili až v pozdních odpoledních hodinách, ale stál teda zato. Bazén, palmy všude okolo, jen pár kroků na pláž, snídaně, oběd a večeře formou švédského stolu – tedy až jsme si to zařídili – dvě velká, v horách jsme si totiž zase odvykli na jednání našeho průvodce, překvapení jen pár hodin po našem příjezdu. To, že nám náš průvodce ujel ani tak na škodu nebylo, ale že nám nečekaně zajistil vystoupení v něco přes 100 km vzdáleném hotelu, bylo teda super… měli jsme na to hodinu + večeři. A nastal shon: Martin telefonuje - „Dělejte, chystejte se. Makejte“ – všichni se shromáždili a Martin stále telefonuje – „Tak nic, všechno padá, to nemůžeme stihnout.“ – rozchod a Martin stále telefonuje – „Honem jedeme, ze deset minut u autobusu. Hýbejte se.“ – všichni se sešli u autobusu, někteří sice pozdě, ale zato v kroji. A Martin dotelefonoval. „Nejedeme nikam, manager hotelu potvrdil, že to nemá cenu, že to nedáme...“No tak když jsme se tak pěkně sešli, může začít pořádná pařba. Hurá na pláž. Samozřejmě i s nástrojema. U bazénu a na pláži jsme trávili také celý následující den. Na pláži, teda spíše ve vodě se koulela spousta černých kuliček s bodlinkami. No a ti největší zvědavci, Leňa s Přemou, si na ně museli za každou cenu šlápnout… V bazénu se uskutečnilo několik zápasů ve vodním pólu a v „zabijákovi“ – jen kdyby do toho Pavel z Lumírem tolik nebušili :o) Jo, a David pozval zároveň ženu a milenku na drink k baru u bazénu. Ale ony o sobě už ví dlouho :o) Večer jsme měli v „Loutkovém divadle“ (čtyři loutky a loutkoherec by zaplnili celé jeviště) vystoupení pro hotelové hosty. I to bylo vydařené a zakončené společnou tancovačkou. Ne vždy je starší tanečník ta správná volba, že Leni :o) A je tady středa, poslední den našeho pobytu. Hned Po snídani jsme vyrazili na nákupy dárečků do Nea Marmarasu a v Lídlu jsme nakoupili něco na jídlo na zpáteční cestu… Ale protože se nikomu domů moc nechtělo, udělali jsme si ještě půldenní zastávku u kempu Sithon. A konečně tam byly vlny :o) Však to pak s námi v autobuse pořádně houpalo. Ach jo, čas se navršil. Nezbývalo nic jiného než „spáchat hyenu“, uvelebit se na autobusovém sedadle, vybrat ten nejblbější film a vyrazit na cestu domů…